Wednesday 01_11_17

Ten ruch nemocnice, kde není moc prostoru pro empatii. Děti se rodí jako lusknutím prstu. Každou chvíli je slyšet pláč miminka. Tys však neplakal. Narodil ses do ticha noci, v tichosti, abychom si řekli sbohem. Rok poté. Tělo ztuhlé a promočené smutkem. Nezapomnělo. Vyplavuje vše, co musí být ještě vyplaveno. Zároveň laská a konejší třetí miminko ve svém lůně. S láskou a bezbřehou vděčností. Jsi naše druhé dítě, náš syn, náš Felix, navždy. Přála jsem si toto období, intenzivní a citlivé, stejně jako ostatní, zaznamenat do fotek. Už mnohokrát jsem se přesvědčila, jak účinná a citlivá terapie to pro mě je. Náš foťák byl však jiného názoru, podruhé nabírá v servisu třetí dech. Dnešní fotka mě tedy ve všech rovinách vrací do minulého roku.

Hladím miminko, myslím na tebe Felixi a děkuju ti. Děkuju, že sis nás vybral. Děkuju, žes přišel. Děkuju, že si s námi. I tak krátkým životem si přišel zažehnout mocnou pochodeň.

Remember – Omkara

01_11_17

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s