Tuesday 17_10_17
Ve střídání slov božích a houslových tónů jsem jen těžko hledala prostor pro slova, která jsem pro tebe měla. Možná to tak mělo být. Srdce mi nekontrolovaně bušilo a já myslela nejen na tebe, ale i miminko, které celou tu situaci prožívalo se mnou. Slova přidám alespoň k dnešní fotce.
Věřím, že kolik je na světě lidí, tolik světů existuje. Nenajdou se dva lidé s totožným náhledem na realitu. Jako bychom každý z nás měli pomyslné brýle, skrz něž si zabarvujem svět. Jaký byl ten babiččin? Co bylo v jejím světě důležité? Co naopak nemělo sebemenší váhu? Jak se cítila? Co prožívala? Její svět byl pro mě tak trochu tajemstvím. Věřím však v rozsáhlý, rozmanitý svět, který měla ukrytý v sobě. Přesto mě napadá mnoho maličkostí, které bych si ráda uchovala ve svém srdci. Měla obrovský dar. Zachovala si dětské nadšení a radost z maličkostí, které většina z nás ke své škodě ztrácíme. Celý obličej se jí rozzářil, kdykoli našla příležitost obdarovat mě, a později i Štěpána, žvýkačkou. Za ta léta jsem ochutnala tolik chutí a cítila tolik vůni, jenom díky ní. Sama milovala sladkosti. Naopak se dokázala zachmuřit během člověče nezlob se, když se chýlilo k vyhození její figurky. Už tehdy jako malá holka jsem usoudila, že pro její výhru udělám cokoli, aby se opět celá rozzářila. Za žádné situace se neobešla bez možnosti kontrolovat čas a její budík byl jejím věrným přítelem. V každé místnosti měla oblíbené místo k sezení, které muselo být v její přítomnosti neprodleně uvolěno. O Vánocích rozbalovala dárky pouhým natržením papíru, nakouknutím a odložením. Těšila se totiž na pohádky, které milovala. Mám na mysli ty klasické, české. A v neposlední řadě měla úžasnou paměť. Pamatovala si všechna narození a svátky celé rodiny do posledních dní svého života. Svých narozenin se však už nedožila. Před rokem jsme v její den obdrželi zprávu o zdravotním stavu našeho Felixe…
Opatrujte se tam spolu. Loučím se se slovy staré havajské mantry Ho’oponopono
MILUJI TĚ _ OMLOUVÁM SE _ ODPUSŤ MI, PROSÍM _ DĚKUJI TI