Narodil se Kristián, veselme se

I tento porod má svou ikonickou píseň. Vyvolenou jest píseň od Tranzanu V lotosovém květu. Tak naslouchejte příběhu všemi smysly.

Pod vedením příjemného hlasu Terky Kramerové jsem si několikrát v třetím trimestru vizualizovala porod v té pro mě nejkrásnější podobě. Zároveň jsem meditaci pokaždé zakončila poděkováním miminku a projevením respektu jeho volby a cesty. Nyní, tři týdny po porodu, jsem stále plná vděčnosti, radosti a euforie z toho, že má vizualizace se stala skutečností.

Ač jsem si přála a představovala porod doma, nijak jsem na této představě nelpěla. Důležitější pro mě bylo přání rodit v příjemné atmosféře, za doprovodu partnera a žen, kterým důvěřuji, bez zbytečných zásahů a narušování. Jelikož jsem takřka doslova v těchto podmínkách porodila naší druhou dceru v rakovnické porodnici, má přání byla zaměřená více na JAK, než KDE. V potaz jsem brala také, co vše má děloha již prožila, a tak pro mne takto uchopená přání působila realističtěji. Čím se však porod blížil, cítila jsem větší sílu a klid a bylo mi jasné více než jindy, že veškerá rozhodnutí během porodu nechám na svém vnitřním hlasu. S blížícím se termínem jsem do každodenních zastavení přidala ještě meditaci Domluva s tělem, díky které jsem pociťovala obrovskou vděčnost vůči svému lůnu a zároveň ke mne z tohoto místa proudila až neuvěřitelná síla, klid a čistá radost z pozornosti, kterou se denně sytilo. Podobné zpětné vazby jsem dostala i během energetického ošetření těsně před porodem a po kraniu vedeném mou kamarádkou. To vše spolu s předporodním rituálem stálo za mými blaženými, pozitivními pocity v čase, kdy se porod spouštěl.

Termín porodu byl dle UTZ stanoven na 18.2. 2021. Už na samém počátku těhotenství, kdy jsem svému muži o životě v mém lůně pověděla, prohodil – to bude náš malý valentýn nebo valentýnka. Já si byla jistá, že porodím ještě před vypočteným datem. V hlavě jsme měli dva datumy 14.2. a 17.2. (který jsem označila jako možný termín při shlédnutí naší SPZ na novém autě). Čtyři týdny před termínem jsem zjistila, že jsem covid pozitivní a začala intenzivně mluvit s miminkem o tom, že teď by určitě vhodná doba na narození nebyla. Ač jsem průběh nemoci měla spíše mírný, ve stoprocentní kondici jsem se cítila za tři týdny, pár dnů před porodem. Několik dnů jsem již pociťovala poslíčky a velký tlak, nicméně PA mě vždy během kontroly ujistila, že to ještě na porod nevypadá. Miminko bylo v levé zadní poloze, nesestupovalo níže. Se zadní polohou (u druhé dcery pravé zadní) jsem měla již své zkušenosti. Díky ní byla druhá doba porodní u předchozího porodu velmi dlouhá a vyčerpávající. S mým mužem jsme poslední měsíc těhotenství cvičili s rebozem a já trávila čas v pozicích, které by umožnily miminku zaujmout výhodnou pozici k porodu. Pozitivní bylo, že jsme spolu s PA viděly, že i když v ní nezůstávalo natrvalo, vždy se po cvičení do této polohy na chvíli dostalo. Poslední návštěva PA proběhla v úterý 9.2. se slovy – tento týden to ještě nevypadá a rozloučily jsme se s informací, že bude během víkendu mimo domov s dojezdovým časem hodinu a půl. „Prosím, volej tedy hned, když se něco bude dít.“ Ten večer, posílená sílou a energií přítelkyň jsem miminku dala najevo, že já už jsem plně připravená na jeho příchod. 

Neděle 14.2. byla od rána speciální. Obě dcery měly na dnešní den domluvené sáňkování u kamarádky a my s mužem jsme velmi nezvykle měli převážnou část dne jenom pro sebe. Rozhodli jsme se tento drahocenný čas nekrátit vařením, a tak jsme poobědvali výborné jídlo z nové restaurace použivající bio produkty. Součástí byl i silný kuřecí vývar, který mi dodal hodně sil. Svítilo slunce a já vystavila své hennou pomalované bříško jeho paprskům, hladila ho a více než kdy jindy pocítila jedinečnost mého stavu – poslední okamžiky v životě s malým človíčkem v mém lůně – v myšlenkách, v tom zlatém jasu, loučila jsem se s končící se etapou mého života a co nejvíce jsem se snažila otisknout do paměti ten jedinečný pocit nového života uvnitř sebe. Odpoledne tak krásně plynulo, v objetí mého muže, společné masáži v kapkách vody, u poklidného filmu a nakonec jsme se shodli, že se ještě před vyzvednutí holek trochu prospíme. Budík jsme nastavili na 17.hodinu.

Vzbudily mě současně budík i intenzivní tvrdnutí břicha, které se však zatím tvářilo podobně jako v předchozích dnech. Nicméně cítila jsem, že je něco jinak (nebo si to možná toužebně přála 🙂 ) Když můj muž před šestou odjížděl pro holky, rozhodla jsem se ty lehké vlnky začít měřit, abych měla představu o postupu. Zároveň se mi hlavou honily myšlenky, zda PA už je zpět doma. Raději jsem ji napsala SMS ohledně situace s ukončením, že si jdu napustit vanu a do půl hodiny zavolám, jak to pokračuje. V teplé vaně mi bylo moc příjemně a zároveň jsem si již byla jistá, že porod započal a miminko se chystá za námi. Vlny začínaly nabírat na intenzitě velmi rychle, během chvilky přicházely pravidelně po pěti minutách. V tuto chvíli jsem již cítila potřebu vyřídit všechny telefony, co byly potřeba – PA, dule, mým rodičům, aby vyrazily pro holky a mému muži, aby věděl, jak na to jsem. „Jak jste na tom vy? Už jste na cestě?“ zněla má otázka. „No, pomalu se chystáme na cestu k autu a vyrazíme. Tak Moni, tak to vypadá, že rodíš, to máš radost, viď?“ byl Štěpánova rekace. Ještě rychlé propojení pomocí krátké zprávy s kruhem blízkých žen a nyní už propojení opět jen sama se sebou a s miminkem. Když jsem se opět ponořila do ticha a prázdna našeho domu, do síly vln, kterým jsem děkovala za to, že díky nim se miminko blíží k mé náruči, cítila jsem obrovskou euforii a vděčnost. Cítila jsem napojení na všechny ženy v mém životě, napojení na mou babičku, kterou jsem nemohla nikdy potkat a která do mého života výrazně vstoupila po ztrátě Felixe (narozeného ve 23.týdnu). I když jsem se těšila, až všichni dorazí, užívala jsem si i tuto samotu. Sama se silou přírody! Rozhodla jsem se vylézt z vany a jít si uvařit čaj. Když jsem vstala, všimla jsem si narůžovělého výtoku – hlenové zátky. „Na suchu“ vlny ještě více zintenzivněly, a tak jsem už veškeré aktivity zredukovala na vědomé prodýchávání vln a uvolněný odpočinek, který se už nyní musel vměstnat do tří minut. Začala jsem ztrácet pojem o čase, ale tuším, že po sedmé hodině, kolem půl osmé, začal být doma šrumec. První přijeli rodiče, pak Štěpi s holkama, hned po nich PA. Bylo těžké zůstat soustředěná, ale dokázala jsem během 3x 3 minut pozdravit rodiče, rozloučit se s holkami a přivítat PA. Vyrušení ostrým světlem během jedné vlny jsem okomentovala pro mě nezvykle sprostým slovem. Všichni však, včetně dětí byli neuvěřitelně ohleduplní, rychle, tiše pobalili, co potřebovali (ano, toto jsme do porodu nestihli), rozloučili se a odjeli. Štěpi stále něco dělal po domě, vařil čaj, něco podával. Zpětně mi řekl, že myslel, že jsme na začátku porodu 🙂 Popravdě i já po předchozí zkušenosti jsem měla tušení, že to ještě potrvá. Jakmile dorazila i dula ,začala jsem během vln cítit již velmi intenzivní bolesti v bedrech (pro mě známé z předchozího porodu), během kterých mi velmi pomáhá masáž. Štěpi však stále byl někde jinde než u mě a já už ho tak moc potřebovala… S PA jsme se dohodly, že po další vlně mě vyšetří. Stále vidím její výraz – „Moni, ty už máš velkou část cesty k miminku za sebou. Plně otevřená, zašlá branka! Do Rakovníka určitě dojet nestihneme, možná bychom stihli Podolí.“ S naprostou jistotou a klidem ze mě téměř vystřelilo „Zůstaneme tady, nikam nejedeme.“ Cítila jsem přesně ten vnitřní klid, o který jsem si v důležitých momentech přála opřít. A byl tady a byl naprosto nepřehlédnutelný a jasný. A nebyl jen ve mně, byl i všude kolem mě a já se cítila tak dobře. Štěpi opět zmizel, pro vybavení PA do auta, pro termofor, pro podložky, pro vodu…Má milá dula, svým vlídným hlasem používala přesně ta slova, pohlazení, doteky, které byly v tu chvíli potřeba. Štěpi přibíhal na masáž beder. PA informovala o tom, jak se miminko skvěle rotuje a mně poháněly zvuky srdíčka, ozývající se do přítmí a intimity našeho obýváku. Pro vlny jsem zvolila polohu na čtyřech, s opřením o balón, bylo mi tak příjemně, chvílemi jsem cítila nutkání jednu nohu vykročit (startovací pozice). Po pár vlnách jsem přijala nabídku PA zkusit polohu na levém boku pro dorotování miminka. A byla to skvělá volba. Během druhé vlny mi praskla voda a pak už mé tělo tlačilo. Byla to obrovská intenzita, kterou jsem u předchozího porodu nezažila. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku, vlásky. Tak obrovská euforie, smála jsem se, radovala, mluvila s miminkem, že už je tak blízko. Na další dvě vlny bylo miminko už na mém břiše a já si tak moc přeji vrýt si do paměti tyto okamžiky po narození dětí, protože zatím se jím nic v životě nevyrovnalo a tuším, že nevyrovná. Je to jako obrovský silný gejzír těch nekrásnějších pocitů a emocí spojených s fyzickou úlevou. Miminko pláče, leží na mé hrudi a my se koupeme v oxytocinu. Stále tomu nemohu uvěřit, že miminko je už na světě. Kolik je hodin, ptám se. 20:55. Když bylo kolem osmé hodiny, napadla mě myšlenka – třeba to mimísek stihne do půlnoci a narodí se v ten vytipovaný den. To, že jeho příchod budeme oslavovat už za necelou hodinu jsem však nepředpokládala. Byli jsme s mužem v takové euforii, že až za čtvrt hodiny jsme si uvědomili, že vlastně ještě nevíme, zda se nám narodil chlapeček nebo holčička. „Je to kluk!“ zjišťujeme oba zároveň a vítáme ho do naší rodiny. Prohlížíme si ho a snažíme se vyčíst z jeho tváře, jaké jméno ze tří favoritů bude pro našeho chlapečka nejlepší. Po nějaké době je nám jasné, že se nám narodil Kristián. Už nepláče, leží na mě, stále ještě napojený na svou placentu, která vyplula z mého lůna krátce po porodu na jednu vlnu. Po poděkování a dostatečném tříhodinovém dotepání, PA spolu se Štěpim přepalují pupečníkové pouto Kristiánka s placentou. Zjišťujeme, že náš chlapeček váží 4160 gramů. Připijíme si šampaňským (nealko) a Kristiánek se seznamuje pomocí bondingu se svým tatínkem. Po sprše se všichni tři ocitáme v posteli, je půlhodina po půlnoci a já jsem nadopovaná hormony štěstí a také placentovým koktejlem 🙂 Cítím se tak neobyčejně obyčejně – prostě si jen tak porodit a jít spát, jakoby to byla ta nejvíc přirozenější věc na světě. Nikdy nepřestanu být vděčná PA, dule, svému muži a Kristiánkovi za to, jak jsme to úžasně zvládli a já se mohla s těhotenstvím rozloučit tímto pro mne nejkrásnějším způsobem.


Tami je tu s námi!

15.12.2017

S úctou děkuji svému tělu, které po děložním zákroku a císařském řezu nyní krásně a bez zásahů porodilo naší dcerku.

Příběh zrození započal už o den dříve, ve čtvrtek 14.12. Druhý den docházím dvakrát denně ke své lékařce na monitor. Ani s tím ranním, čtvrtečním není úplně spokojená, mě však uklidňují výborné výsledky průtoků. Domlouvá mi, abych přišla ještě v poledne, doporučuje provést Hamiltona (vše se zdá být nachystané), nebo odjezd do porodnice. Jsem trochu rozrušená, nedaří se mi s novou situací vyrovnat. Po telefonátu s Jíťou a Vlaďkou je však všechno jinak. Nabírám opět klid, Štěpi odkládá odjzed do práce, táta si přijíždí pro Stelinku. Cítím opět svou stabilitu, ať se situace bude vyvíjet jakkoli. K monitoru mě doprovází Štěpán a za 20 minut je na světě uspokojivý záznam, který odkládá jakkékoli intervence. Nořím se do půldenní samoty, obědvám, jdu na dlouhou procházku, při které celou dobu komunikuji s miminkem. Procházím lesem a cítím se šťastná, šeptám miminku, že pokud je připravené, může se narodit. Můžeme přestat řešit další kontroly a už si hledět do očí. Šeptání ukončuji slovy: “však ty víš nejlépe…moc se na tebe těším”. I přes nabitý program si Jíťa dělá čas na večerní “pošťuchovací masáž”. Povídání, masáž, stejné naladění mě uvádí do euforie. Objímáme se a loučíme se slovy “Uvidíme, kdy se uvidíme 🙂 “. V krásném rozpoložení pokračujeme i doma s mužem. Popíjíme dobře okořeněný svařák, povídáme si, noříme se jeden do druhého. Usínám se slovy: “Miminko, klidně mě v noci probuď!” A ono budí 🙂 Kolem třetí hodiny ranní cítím doposud neznámé bolesti, podobné těm menstruačním. Vnímám pravidelnost, spouštím chytrou aplikaci na měření vln. Vlnky jsou tak minutové po 8 až 10 minutách. Procházím se po bytě a cítím obrovské vzrušení, že se opravdu začíná něco dít. Zároveň jsem hodně unavená, vracím se do postele, čas mezi vlnkama pospávám. Vzbouzím se asi po hodině, před šestou hodinou, s vlnama, které už mě vyzývají k prodýchávání. Telefon ukazuje 90ti vteřinové vlny po 6 až 8 minutách. Vzbouzím Štěpána, volám Vlaďce a Jitce a informuji je o situaci. Společně rozhodujeme o vaně. Paradoxně mi v ní není moc dobře, vlny se mi v ní nedaří dobře prohoupat, interval se lehce prodlužuje. Vylézám ven a tímto okamžikem se interval zpravidelňuje na 5 minut. Vlaďka mi, s ohledem na postavení miminka zádíčkama k mým zádům, po telefonu dává pokyny k polohám a vyráží za námi. Během vln vítám Štěpánovu masáž a tlak na bederní oblast, poslouchám afirmace k porodu a oblíbené mantry a mám radost, že každou vlnou je naše miminko blíž naší náruči. Vlaďka přijíždí, poslouchá miminko, čekáme pár vln a poté mě vyšetřuje. Nezapomenu na její výraz se slovy: “Moni, ty už jsi na 8 cm otevřená, měli bychom vyrazit do porodnice.” Ještě rychle pobalit pár věcí, obléknout, uvařit maliník, vyzvednout Jíťu a vyrážíme směr Rakovník. V autě se cítím skvěle, poslouchám hudbu, zpívám si, slunce svítí – uvědomuju si, jak krásný je den a ny čtyřech prodýchávám vlny, které se lehce zmírňují. Vlaďka už nás vítá ve dveřích, jsem stále plná úsměvů, pokoje jsou plné, zázemím se nám tak stává místnost pro příjem. Papíry, monitor, ultrazvuk, komunikace, … prosím o sluchátka, potřebuji se opět vrátit k sobě. Po příslibu holek, že sondy přizpůsobí tak, aby mi nijak nebránily, souhlasím s kontinuálním záznamem. Vlny opět zintenzivňují, tlaky a bolesti se mění, přesouvají. Nyní nejintenzivněji cítím oblast kostrče a horní části hýžďových svalů. Mám pocit, jakoby mi tu hořely ohně a doteď tak příjemné doteky způsobují ještě větší bolest. Jdu na všechny čtyři, cítím chvilkovou úlevu – praskla mi voda. Odteď jsou však vlny velmi intenzivní, novým způsobem bolavé. Stále však dokážu celou jejich délku dobře prodýchávat. Pojem o čase nemám. Stěhujeme se na porodní pokoj. Všímám si, že Jíťa nahřívá deku pro miminko, cítím, že je zrození blízko. Od té chvíle však uběhlo ještě několik hodin, než jsem malou Tami držela v náruči. Zřejmě její poloha a možná i váha tuto fázi prodloužily. Vždy jsem po několika vlnách měnila po dohodě s Vlaďkou polohu, aby miminko mělo lepší příležitost správně dorotovat. Začínala jsem být unavená, hladová a vyčerpaná. Všichni kolem mne však plnili svou roli neuvěřitelně skvěle. Olejíčky mezi kontrakcemi, vždy nabídnuté ruce k tisknutí, líbání, kousnutí (promiň Štěpi 🙂 ), vlídná a povzbudivá slova do ucha, která mi dodávala sílu pokračovat (děkuju Jíťo), manipulace se sondama, díky které jsem je vůbec nevnímala, objetí, masáže a povzbudivá slova od Štěpulína. Ke konci vlny lehce zeslábly, stejně jako já a Vlaďka navrhla, že by bylo dobré zkusit polohy vleže na boku a pomoci miminku tlačením. V tu chvíli jsem ještě netušila, že od doktora dostala časový limit, po kterém by rád konci napomohl oxytocinem. Tyto změny polohy však pomohly, za hrdelního řevu porod hlavičky na boku postopuil a pro samotný závěr porodu paradoxně mému tělu vyhovovala poloha v polosedě na zádech, na křesle. Přichází doktor, v pozadí schvaluje ještě tři kontrakce. Cítila jsem, že jsme ve finále, dala jsem do nich vše a opravdu! Po třetí vlně, v 16:45 cítím obrovskou úlevu a na břiše dokonalé miminko. Ve stejný moment se Štěpulínem zjišťujeme, že nám do života vplula holčička. Zaplavují mě hormony lásky a štěstí. Mám pocit, že má láska zaplavuje celý vesmír. Je to tak nádherné. Koukáme se s Tami do očí, nořím se do její hloubky a klidu. Je dokonalá! Pupečník dotepává, Štěpi přestřihává a k mé velké radosti, placenta hned vzápětí vyplouvá z mého těla. Díky skvělé péči Vlaďky a Jitky, které mi poslední hodiny nahřívaly a mazaly hráz, jsem Taminku, vážící 4120 gramů porodila jen s malými trhlinkami. Pan doktor se představuje, šije dva kosmetické stehy a my zůstáváme v moři láskyplných hormonů sami, v přítmí. Po dvou hodinách a doppingovém koktejlu 🙂 se přesouváme na pokoj, mám trochu problém s malátností, na záchodě s holkama omdlévám, ale vše se po najezení lepší. Loučím se s Jíťou a Vlaďkou, jsem jim tak vděčná! Večer nás opouští i Štěpán, pokoj pro nás volný není. Celou noc pozoruji naší úžasnou Tamarku a samou láskou a štěstím, že jsme to ZVLÁDLY, nemohu spát. Ráno balíme věci a hupky dupky do naší postele, za naší nedočkavou druhou holčičkou. Devítiměsíční příprava na tento den stála za to. S pozdravem a políbením Felixovi do nebe cítím každou buňkou mého těla ŽIVOT JE KRÁSNÝ!

foto: Jíťa / Štěpán

porodní píseň: Pacha Mama

001002003004005006007008009010011012013014015016017018019020021022023024